Večer som prespal u jednej známej a doma som musel vysvetľovať, naozaj som to nemal rád, však také niečo vôbec nieje cool. Mal som dosť veľa rokov na to, aby som sa im nemusel spovedať ale keďže u nich ešte bývam nemám si z čoho vyberať. Dnes som sa konečne ale dostavil sem, keďže doma sa mi naozaj nechcelo byť. To som tu naozaj prvý? Obzeral som sa po okolí a nechcelo sa mi veriť, že to tak je. Po ale malej chvíli som sa sám pre seba uškrnul, zhodil som zo seba mikinu a ľahol si pod strom. Mikina mi dobre poskúžila, ako vankúš, takže ja som si mohol krásne odpočínúť. Mal som takého tušáka, že im to bude trvať, preto som zvolil takúto cestu. Popravde aj keby som tušil, že im to trvať nebude aj tak by som urobil asi to isté ale to nebudem nikomu prezrádzať.

Od dědečkova domu jsem se vydala na cvičiště. Celou cestu jsem utíkala. Nemohla jsem uvěřit, že jsem tak blbě zaspala! A děda mě nevzbudil! Prostě mě nechal spát, i když věděl, že jako genin musím jít trénovat. Jeho trénink byl poněkud klidnější povahy. Nerad mě do něčeho nutil.
Vyběhla jsem z vesnice a nějak netušila, že to cvičiště v lese je. Tímto jsem se zdržela o další hodinu. Málem jsem to vzdala a vrátila se domů. Budu si muset pořídit mapu, abych našla všechny vesnické tréninkové prostory.
Vyběhla jsem mezi stromy a málem je přehlídla u jednoho stromu. Prudce jsem zabrzdila. „Promiňtéééééééé!“ křikla jsem. Sehnula jsem se a rukama se opřela o nohy. S dědečkem jsem trénovala fyzičku, ale takový úprk nikdy na seznamu nebyl a docela vyčerpal. „Děda mě zapomněl vzbudit!“ Nebylo velkým tajemstvím, že jsem přespávala u dědy. Několikrát jsem se zhluboka nadechla. Zvedla jsem pravou ruku se vztyčeným ukazováčkem. „Jen minutku… Jen, co popadnu… dech…“ Začala jsem kašlat. Měla jsem úplně sucho v krku a sliny jej nezvlhčovaly.

V kľude som si tam ležal a myslel som si stále, že som tu sám no v tom vedľa mňa niekto skočil a už som vedel, že to tak dobré asi nebude. "To čo ste tu od rana robil? To nemáte spania?" Vstávať skoro to nebolo príliš v pohode a nebolo to ani na mňa, však ja by som zvládol spať ešte teraz. Medzi tým, ako hovoril som vstal oprášil si mikinu a hodil ju na seba. "Eh, tréning nieje pre frajerov, ten je len pre postavy zo shosen mangy." Zamrmlal som si popod nos skôr pre seba ale počuť to určite mohol aj on. Medzi tým sa tu objavila aj moja sestra, ktorá meškala ešte viac, ako ja. To sa jej akosi nepodobalo ale zaspať môže každý. Ešte k tomu ja som poznal jej dedu tiež a vedel som aký je, tak je možné že v tom bude mať možno prsty on. Však tréning jej otca a jej dedu bol určite rozdielný aj keď ja som tréning aj tak rád nemal musel som ho podstupovať.

Vydýchala jsem se a narovnala. Poslouchala jsem je. Zamračeným pohledem jsem se podívala na Kazumu a přistoupila k němu. „Zase jsi spal u nějaké té své krasavice?“ povytáhla jsem obočí. „Která to byla tentokrát? Ta s těmi blonďatými vlasy, či ta zrzka s brýlemi, co pracuje na úřadu, nebo dokonce ta stařena, která se neumí ani namalovat? Bože, když to neumí, ať se o to nepokouší!“ dobírala jsem si ho a šťouchala do něj prstem. Stařena byl pojem pro holku, co byla o pár let starší než on. Měla jsem docela dobrý přehled tom, s kým se můj milovaný bratříček stýká. Nečekala jsem na jeho odpověď a otočila se k němu zády.
Všichni? podivila jsem se v duchu. Hádat se s ním nehodlám, tak jsem to nechala. On je tu přece šéf. „Tak se pusťme do práce! Co nás chcete naučit?“ Možná jsem šla na to rychle, ale neměla jsem ráda chození kolem horké kaše. Ruce jsem si dala za záda. Vytvořila jsem v dlani malý kousek diamantu a prsty jej začala opracovávat. Čekala jsem na pokyny od učitele.

"Ja nehovorím, že mi nestačí tak 5-6 hodín spánku, aby mi bolo dobre ale prečo si nepospať viacej?" Hovoril, ako keby nepoznal ten príjemný pocit, keď si človek ešte môže po prebudení leňošiť v teplej posteli. "Horšie je to, že určite už taký sú...." A to vážne frajerské nebolo, takže teraz len zvážiť, čo je menej frajerské a do toho sa vrhnúť a asi to bude ten tréning ale na to mu pritakávať nebudem. "To sme vážne všetci?" Opýtal som sa aj keď to bola už skôr rečnícka otázka ktorú som si zamrmlal. No ale to už pristúpila Shizuka a začala s tým jej zvyčajným rýpaním. Ja som sa znalecky usmial a hneď som jej aj zasnene odpovedal. "Tentoraz to bola zrzka." A to bola naozaj krásne vyvinutá zrzka s rozomilími pihami. A na tú, čo sa nevedela maľovať som radšej nič neohovoril. Nie žeby nebola pekná bez make upu ale vysvetlite jej to, keď si myslí, že to robí dobre a vie sa namaľovať.

Učitel od nás odskočil a chvíli nás sledoval. Přimhouřila jsem oči a přestala si hrát s diamantem. Něco určitě chystal a nenechal nás o tom dlouho přemýšlet. Hodil po nás několik kunaií a pak zmizel v kouři. Měla jsem čas zjistit, jestli mi nehrozí nebezpečí a potom se soustředila na ty hozené kunaie. Hodila jsem po nejbližším diamant a vychýlila jej z kurzu. Pak stačilo jen uskočit stranou a vyhnout se zbylým dvěma. Ohlédla jsem se a zjistila, že Kazuma je vykryl hravě. Ohlédla jsem se na místo, kde předtím stál. Kouř rozfoukal větřík a na zemi ležela mapa. Rychle jsem po ní chytila, protože by mohla uletět. Trochu jsem ji skrčila, ale bylo mi to jedno. Hlavně, že nikam nezmizí. Poté jsem se začala rozhlížet po zemi, kde bych měla najít diamant. Našla jsem tři kunaie, které jsem uložila ke svým. Nikdy jich není dost. Diamant ne a ne najít. Mávla jsem nad tím rukou. Najdu ho potom.
Přistoupil ke mně Kazuma a tak jsem rozložila mapu. Podívala jsem se na ni. Byla tam vyznačena mýtinka, kam jsme se měli dostat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak mapou začala otáčet. „Tak, tak je správně,“ pravila jsem. Jelikož jsem měla místo, kam jsme se měli dostat blíž u sebe, otočila jsem se a mapu opět otočila. Položila jsem ji na zem a klekla si k ní. K vyznačenému místu vedlo několik cest. „Stejně je to zkouška, takže půjdeme tu nejkratší,“ pokrčila jsem rameny. Nemělo smysl nějak bádat, kterou cestou jít. Prstem jsem ukázala na prostřední cestu. Trochu se klikatila, ale když to nevezmeme po cestě, ale přes stromy, tak bychom si to mohli zkrátit. Teda ovšem, pokud tam nebudou nějaká zvířata a nic nás nezdrží. Složila jsem mapu. Byla jsem raději, když jsem ji měla u sebe. Vedle v trávě jsem zahlédla něco se lesknout. Sáhla jsem po tom a sebrala to. Vložila jsem to do druhého pouzdra, které bylo napůl zaplněno dalšími diamanty. Od té doby, co mi otec vynadal, ať je nehážu jen tak okolo, musela jsem je pečlivě schovávat.
Vydali jsme se na cestu. Chtěla jsem přidat do kroku, abychom to měli co nejrychleji za sebou, jenže Kazuma protestoval. Protočila jsem oči v sloup. Tak jsme tedy šli pomalou chůzí. Když jsme tým, musela jsem přizpůsobit tempo. Ale po pár metrech mě to přestalo bavit a trochu jsem přidala. „Héj, kdo tam bude poslední, bude celý rok umývat nádobí!“ křikla jsem na bratra a začala jsem utíkat. Měla jsem tu výhodu, že jsem měla mapu a znala jsem tak cestu. Ohlédla jsem se a zjistila, že se dal taktéž do běhu. Raději bude běhat, než potom umývat nádobí. Neměl to rád. Pousmála jsem se a dál pokračovala. Odbočila jsem za hustými keři a naskytlo se mi rozcestí. Rychle jsem skočila do keřů a čekala na Kazumu.
Ten se vynořil za několik vteřin. Zastavil se na rozcestí a přemýšlel, kterou cestou by se měl vydat. Pod keři byla vlhká hlína a tak jsem z ní uplácala kouli. Namířila jsem na jeho obličej a hodila. Naneštěstí se otočil zády ke mně a tak ho trefila do zátylku. Vyskočila jsem z keře a jásala. Začala jsem se smát, když si z vlasů vytahoval kousky hlíny. „To bylo něco!“ vyhrkla jsem. Pak jsem se přestala smát, když jeho postava zmizela v obláčku kouře a objevilo se místo něj poleno. „Sakra!“ Měla jsem vztek, že mě tak převezl. Se smíchem se vynořil na cestě. Vyplázla jsem na něj naštvaně jazyk a on mi to oplatil. „Tak jo. Příměří. Stejně na nás bude útočit a jako tým si musíme pomáhat,“ povzdechla jsem si.
Pokračovali jsme v cestě a přestali dělat blbosti.
Sluníčko se posunulo po obloze a my jsme urazili polovinu cesty. Zastavila jsem. Nepotřebovala jsem si odpočinout, ale museli jsme se rozhodnout, jak pokračovat dál. Deset kilometrů na nás nikdo nezaútočil, a teď nastávala velká pravděpodobnost útoků. Vytáhla jsem mapu a podala jsem ji Kazumovi se slovy: „Tak teď vedeš ty, parťáku.“ Vzal si ji ode mě. Čekala jsem na jeho rozhodnutí, kudy pokračovat.

Učiteľ si tam postával a určite sa mu nepáčilo, že mi si tam tlacháme a aj keď som naňho nedával príliš pozor mal som určité podozrenie, ktoré sa vyplatilo mať. Hodil po nás kunaie a ja som uhol na stranu a jeden z nich som udrel so zbraňou, ktorá sa mi čiastočne vytvorila na ruke s kryštálu. Nemusela sa vytvoriť celá, aby dokázala odraziť kunai. Po tom, čo sa rozplynul dym Shizuka zobrala mapu a pozbierala kunaie. Ja som ich nezbieral, však to nebolo vôbec cool. Po chvíli som sa k nej priblížil a chcel som, aby mi ukázala tú mapu a to urobila aj bez nejakých dlhších tázaní. Po-otáčala ju párkrát a potom som ju už konečne mohol poriadne prezrieť aj ja sám. "Možno je najkratšia naschvál, však tam môže byť najviac pascí no to určite dáme." Zazubil som sa, však kto riešil presne detaily. Cestu už sme mali vybranú, cez lesík, proste tá najkratšia. Zberačka Shizu zasa niečo zbierala ale ja už som sa pomaly vybral v pred, keďže mapu mala aj tak ona zastavila by ma keby sa niečo dialo. Nemal som sa prečo ponáhľať, preto sa jej asi nepáčilo, že idem pomaly ale čo nám újde? Však to je skúška takže určite nič. Lenže ona bola pomerne prefíkaná a rozbehla sa a pokrikla po mne, že ak budem posledný budem musieť umývať nádobie ale to fér vôbec nebolo! Preto som sa rozbehol aj ja za ňou a upoľoval po jej strane. Nemal som ju prečo predbiehať, lebo ona cestu poznala a ak by išla zle mohla by sa pozrieť do mapy. A ak sa budem šetriť u konca len nahodím lepšie tempo a predbehnem ju. Ja som sa ale zapozeral na niečo v diali a než som sa stihol nazdať ona zmizla na akomsi rozcestí. Popravde som vedel, že kade asi približne išla, takže to nebolo tažké. Ako som poznal Shizuku, vedel som, že na mňa bude chcieť nachystať nejakú habaďuru a preto som radšej vytvoril pečate na kawarimi. Po tom mňa niečo trafilo a ja som sa zamenil za poleno a objavil sa u nej vysmiaty od ucha k uchu. Ja som na ňu vyplazil víťazne jazyk, tak ako ona na mňa. Ďalej sme pokračovali už bez nejakých hlúpostí. Ja som bol aj za tie aspoň čas ubiehal rýchlejšie a zábavnejšie ale nemohli sme sa hrať, ako deti a preto sme už poctivo a pomerne rýchlo ubiehali smerom na miesto stretnutia ale v tedy už Shizuka zastavila. "Dobre, nechaj to na mňa." Zazubím sa na ňu.

Po tom, čo som zobral mapu a poriadne som si ju prezrel vydal som sa o trochu inak, ako sme doteraz pokračovali. Vyzeralo to na menšiu obkľuku ale vážne tou najľahšou a najbližšou cestou práve takmer u miesta kde mali byť papiere som čakal najviac pascí, takže sa mi to zdalo bezpečnejšie. Možno dokonca žiadne neboli a bola to len moja podozrievavosť, ktorá toto vytvorila. Shizuke určite nevadilo, že sa prebehne o niečo dlhšie a aj keby áno musela ma následovať, lebo som mal mapu. Hýbali sme sa vo vrcholkoch stromou, kde bola najvyššia viditeľnosť po okolí a keby je niekto dole videli by sme ho a pri tom sme mali pokrytý aj vrch, lebo som sa pozeral aj okolo seba. Po ďalšom cestovaní sa takmer nič zásadné nestalo, len som na chvíľu zastavil a zo žartu som šťuchol do Shizuky, keď stála na tenkej vetve, ako keby mala spadnúť. Lenže než by sa to stalo a už by chytala šoky, tak som ju chytil za ruku a pritiahol naspäť. So smiechom som sa radšej rozbehol preč, lebo tá by mi určite dala, čo preto. Než ma dobehla a stihla niečo urobiť na mieste pred nami už asi bolo to, čo sme hľadali. Zastavil som ju náznakom ruky a priblížil som sa k nej. "Počkaj tu, ja ich idem zobrať, ak by sa niečo stalo budeš ma kryť. Ale si počkaj na dobrú príležitosť, skry sa a keď tak ich dostaneš, ak tu niekto bude. Hlavne nech ťa neodhalia, dávaj si pozor na chrbát." Pošepkal som jej a zoskočil som dole po to, čo sme prišli. Mieril som k tomu a obzeral som sa okolo seba pri čom som mal sto chutí vytvoriť pečate ale to sa mi príliš robiť nechcelo, teraz by to už cool určite nebolo.

Pokračovali jsme v cestě pod vedením Kazumy. Jeho cesta vedla přes stromy. Nechtělo se mi skákat z větve na větev, ale jeho rozhodnutí bylo rozumné. Omylem nešlápnete na cestu a nespadnete do připravené díry, bůh ví s čím. Zastavil a tak jsem myslela, že něco zahlédl. Než jsem se stačila zeptat, co našel, šťouchl do mě. Začala jsem kolem sebe mávat rukama jako pták, co se učí lítat, a nahýbat se dopředu. Naštěstí se mi podařilo přenést váhu nazpět a teď jsem začala padat dozadu. Opět se mi podařilo najít rovnováhu a proces se opakoval. Po chvíli se mi podařilo najít rovnováhu úplně a mohla jsem si oddychnout. Chtěla jsem Kazumovi vynadat, jenže už raději upaloval napřed. Vydala jsem se za ním.
Dorazili jsme na místo určení. Pokývala jsem hlavou. Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, jestli nás někdo sleduje. Na pokyn bratra jsem se tedy ukryla. Vyskočila jsem na strom a ukryla se v listoví na jedné z tenkých větví. Mou vánu snadno unesla. Horší by to bylo s někým silnějším. Měla jsem dobrý výhled pod sebe.
Kazuma se blížil k lískám, když v tom zpoza stromu vyskočil nějaký chlapík. Vytáhla jsem kunai a výbušný lístek – pro jistotu – a čekala jsem na Kazumovi pokyny.

Muž ho poslouchal a poté se na něj podíval. Ano, budu moct pokračovat, ale nejspíše mě budeš muset podepřít. Když vstal společně s Kazumou, nešlo to. Věděl že jenom s jedním chodit nedokáže. Si tu sám? Kdyby jste byly dva nebo tři, jeden by nás mohl krýt a dva by mi mohly pomáhat. Řekl vážně když klečel na zemi. Z hluboka dýchal a byl velmi spocený. Moc dobře to s nim nevypadalo. Bylo jasné že bude potřebovat lékařskou pomoc. 

Celá situácia nevyzerala príliš dobre a keďže ja som bol naozaj podozrievavý nemohol som mu len tak povedať, že tu je aj Shizuka. Ak je vážne na našej strane a nieje tu s nikým ešte minutku vydrží...teda dúfam, že to bude tak inak to nebude príliš cool ak to niekomu budem hovoriť, že čo sa stalo. Pomyslím si a prehovorím k nemu. "Nie, som tu sám. Budem Vás musieť teda musieť ošetriť ja a potom jedine, žeby zavolám pomoc." Poviem mu a aj keď som s ním príliš ďaleko nemohol chytil som ho pod ramená a preniesol ho pod strom, kde sa oprie. Ak sa ani po tomto nič neudeje budem musieť zavolať Shizuku, aby mi s ním pomohla a potom sa budeme musieť rýchlo presunúť do dediny, aby oňho bolo postarané.

Stále jsem byla ukrytá za listovím. Však jsem měla dobrý výhled na zraněného muže a svého bratra. Sledovala jsem je pozorně a čekala na nějaký pokyn od Kazumy. V ruce se mi vytvořil diamant a nevědomky jsem jej začala opracovávat. Protočila jsem oči v sloup. Proč ho neošetří a nezanese do nemocnice? pomyslela jsem si. Silný je na to dost, tak co to tak prodlužuje? V duchu jsem ho začala popohánět. Lístky měl – to byla naše mise. Odnést ho a pak dokončit úkol. Jak snadné.
Užuž jsem chtěla opustit svoje místo, když v tom jsem si uvědomila, že sensei na nás po celou dobu nechal bez nějakého útočení. Měl přece zjistit, jak na tom jsme a pak zajistit, abychom se zlepšili. Uklidnila jsem se. Nechala jsem další rozhodnutí na Kazumovy. Věřila jsem, že se dokáže rozhodnout dobře, co má či nemá udělat. Pozorně jsem si prohlédla okolí, kdyby mluvil pravdu a banditi chtěli zaútočit, abych je mohla krýt. Nic podezřelého – kromě toho muže jsem neviděla.

Muž kývnul hlavou, věděl že ten kluk lže, přesto to nedal znát. Dobře. Myslím že pro mě bude těžké vstát. Jsem už starý a ještě k tomu raněný. Nevím co to bylo za muže. Měli masky a čelenky také neměli. Bože, díky bohu že semnou nebyly moje vnoučata a šel jsem sám. Vypadal tak důvěryhodně, nejspíš mluvil pravdu. Alespoň z větší poloviny. Mezitím se na cvičišti objevil další genin. Před ním se objevil bunshin Yoruiho, který k chlapci promluvil. Hm. Konečně si tady, jsem rád že si se zde objevil. No. Zde je mapa, nalezni své dva spojence a pokus se s nimi skamarádit. Zbytek mise ti vysvětlí oni. Hodně štěstí chlapče. Jméno mi řekneš pak. Řekl s úsměvem a zmizel.