Přicházím k budově. Popravdě jsem tu měla být už před několika lety, ale když jsem vyvedla tu hloupost, muselo to počkat. Teď konečně stojím před budovou a přemýšlím. Sluneční paprsky mě příjemně hřejí na kůži. Připadala jsem si trapně mezi těmi náctiletými genini a očekávám, že Raikage bude také jednat trochu neuctivě. Copak můžu za to, že tehdy jsem byla trochu rozverná?
Ohlížím se směrem, odkud jsem přišla. Otci jsem řekla, že jsem se stala geninem a on na to nijak zvlášť nereagoval. Větší radost měl z bratra. Protáčím oči v sloup. Prodlužovat tyto myšlenky nemá cenu. Nepomůže mi se nad nimi rozčilovat.
Nutím se k pohybu a vcházím do budovy. Na rukou mi naskakuje husí kůže. Dávám si ruce za záda a lehce si to vykračuji ke dveřím do pracovny. Slyším, jak vevnitř někdo kleje. Jímá mě hrůza.
Nikdy jsem neměla možnost sem jít, až do teď. Zastavuji se před dveřmi. Zhluboka se nadechuji a klepu. Ruku pak dávám zpátky za záda. Přemýšlím, co mě asi čeká.

Čekám na vyzvání. Zhoupnu se na chodidle, když slyším zakřičení. Vlasy na zátylku se mi ježily. Ohlížím se kolem sebe, jestli se nenajde někdo, kdo mě zaskočí. Bohužel v okolí nikdo není. Skláním hlavu a říkám si, jaká je to smola, že sem jsem šla. Už tu však stojím, tak mi nezbývá nic jiného, než vstoupit.
Zhluboka dýchám a mačkám kliku u dveří. Otevírám a vcházím dovnitř a hned spouštím: „Dobrý den! Poslali mě sem z akademie!“ To, že jsem se zastavila doma, mu už neříkám. To je čistě jen moje věc a jemu to očividně nepomůže. Poté se na něj podívám. Je mladý, ale to zase není moje věc. Rozhlížím se po kanceláři a trochu nakrčím nos a zamračím se. Byla jsem vychovávána tak, abych po sobě vždycky uklízela. Nastává další doba čekání.

Zatnula jsem zuby po jeho poznámce. On si myslel, že jsem na nějaké vyšší pozici, zatímco jsem za ním přišla jako novopečená geninka. Když mu řeknu pravdu, určitě si vzpomene, že před několika lety jsem na akademii vyvedla jednu hloupost. Chtěla jsem na to zapomenout, když mi otec i matka vynadali, že nesmím každýmu zabodávat kunai do nohy. Protočila jsem oči. Vypadá to, že mě to bude pronásledovat až do smrti.
„Jako já jdu za vámi jako genin!“ řekla jsem poněkud naštvaně, ale přesto pyšně. Rázným krokem jsem došla ke stolu a posadila se. „A ano, to já jsem tomu chudákovy zabodla několik kunaiů do stehna a proto mě učil dědeček v klanu.“ Sklonila jsem se, ruce zohnula v loktech, které jsem položila na kolena a hlavu strčila do dlaní.
„Jsem Shizuka Yoru a na akademii mi dali čelenku a řekli, že se mám dostavit sem.“ Čekala jsem na jeho reakci, kde přijde na řadu smích a další zbytečnosti, co to provází.
Špičkou nohy jsem začala šťouchat do stolu. Pokud se začne smát, hodlala jsem mu do něj kopnout a při troše štěstí by mu ty papíry spadly na zem. „Měl byste si tu udělat pořádek,“ poznamenala jsem jen tak mimochodem.

Mal som sem príjsť určite skôr ale nemal som sem cestu, takže som sa sem dokopal konečne až teraz. Nebol ani stanovený čas, kedy sem mám príjsť, takže som rozhodol, žeby som už s tým niečo mal urobiť. Vôbec som nevedel, že tu je aj moja nevlastná sestra, keďže som sa jej na to nepýtal a ani nikto mi to nepovedal. Preto, keď som prekonal veľa schodou, ktoré mi stáli v ceste  bol som pred dverami na ktoré som zaklopal. Dúfam, že ma teraz priradí do týmu, kde budú samé kočky, to by bolo vážne v pohode. Hlavne pre takého borca môjho kalibru, ktorý bol cool v každej situácii. Ešte som ale nepovedal ani doma, že som sa vôbec na genina dostal. Ale o mne pochybovať určite nemohli, však možno ak tam prídem tak ma hneď povýšia aj keď to nebolo najpravdepodobnejšie ale takáto myšlienka ma aj tak napadla.

Ne, jako tvoje matka, chtělo se mi vyhrknout, ale udržela jsem se. Nebylo by přece milé ho jen tak odpálkovat. Navíc se nezdálo, že by se mi vysmíval, tak to bylo v pořádku. Pak si stoupl, obešel stůl a opřel se o jeho rožek. Nějakou chvíli na mě civěl. Bylo mi to nepříjemný. Měl štěstí, že po pár vteřinách přestal. To by si potom vychutnal spoustu nadávek.
„To asi bude nejlepší nápad, pane!“ souhlasila jsem s ním. Když jsem zaslechla zaklepání, otočila jsem se na židli a podívala jsem se ke dveřím. Zajímalo mě, kdo se za nimi schovává. Třeba to bude má záchrana.

Pri tom, ako som stál za dverami mohol som počuť ich hlasy preto som si z toho mohol vydedukovať, že tam niekto je. Podľa hlasu to bol určite náš Kage a ten druhý hlas mi bol tiež povedomí ale akosi som ho nezaradil. V tom Raikage zvýšil hlas a dal mi pokyn k vstupu. Rukou som zavadil o kľučku, otvoril si vstúpil dnu a zasa som dvere zatvoril. Postavil som sa pred dvere a prehovoril som. "Dobrý deň Raikage sama. Poslali ma sem z akadémie, aby som sa vám tu nahlásil." Shizuki som si taktiež všimol, preto som ju kývnutím hlavy pozdravil pri čom som na ňu pri úsmeve vyceril zuby. Viac som toho už nepovedal, len som si strčil ruky do vreciek a čakal, čo sa udeje. Predpokladal som, že ma pridelí do nejakého týmu pri čom som stále dúfal, že v ňom budú tie krásne babenky.

Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Kazuma. Oddechla jsem si, a odpověděla mu kývnutím na jeho pozdrav. Pak jsem se otočila a podívala se z okna. Věděla jsem, že je taky geninem a otec byl rozhodně raději, než v mém případě. Sice mu to nemůžu dávat za vinu, ale přesto mě to štvalo. Kdyby aspoň polovičku své péče, co dává mu, dal i mě, bylo by to lepší. Pak se nesmíte divit, že dostávám takové nápady, jako někomu zabodnout kunai do stehna!

Seděla jsem narovno. Určitě by mě prásknul, kdybych se hrbila anebo byla neslušná. Kdo ví, co by si k tomu ještě vymyslel!

Raikage se zatvářil tak nějak divně. Jako kdyby se někde něco dělo, což se potvrdilo. Vytvořil klon a se slovy, že to musí vyřešit osobně, odešel. Podívala jsem se na klon, který se usmál. Nebylo to jako předtím, ale spíš tak nějak úchylně! Já chci domů! zvolala jsem v duchu. Vůbec se mi nelíbilo, co vymyslel, ať už to bylo cokoliv!

Vyzeralo to tak, že tým, že som prišiel si skôr oddychla. Naozaj by ma zaujímalo koho vlastne čakala v tých dverách. Ďalej som to už neriešil a pozeral som sa smerom k nášmu Kagemu. "Áno." Odpovedal som mu na jeho jednoduchú otázku a čakal stále, čo bude ďalej. Asi sa niečo muselo diať, keďže vytvoril klona, ktorý tu s nami ostal a on sa pobral preč. Bola veľká škoda, že nás tam tiež nechce. Veľmi rád by som mu s tým pomohol aj keď by to bolo nad moje sily aspoň by som sa zapotil. Problém bol v tom, že jeho klon mal priveľmi divný výraz a málo cool na to, aby to značilo niečo dobré. "Takže, čo teraz?" Opýtal som sa ho, keďže Shizuka mlčala.

Poté, co se Kazuma zeptal, Raikage neodpovídal. Znovu jsem se předklonila a podepřela si hlavu rukama, které jsem opřela o kolena. V hlavě jsem si začala broukat jednu písničku. Zvedla jsem paty na špičky a začala jimi točit v půlkruhu. Pravá ruka mi sjela po koleni a málem jsem hlavou praštila do stolu! Ještě štěstí, že jsem od něj byla o kousek dál. Nechtěla bych mít modřinu z nudy.

Najednou klon zmizel. Málem jsem začala skákat, že můžu jít domů, když v tom se dveře otevřely a znovu vstoupil Raikage. Moje vnitřní já frustrovaně svěsilo ramena a posadilo se na stoličku. „Chtěl jste nás pustit domů!“ připomenula jsem mu s nadějí v hlase.

Poté přivolal nějakého vlka a poslal ho pryč. Povzdechla jsem si. S takovou se domů nedostaneme nijak brzo.

Na moji poznámku nijak nereagoval. Opět jsem si povzdechla. Někdo znovu zaklepal na dveře a vstoupil. Napřímila jsem se. Na poznámku o tátovi a mámě jsem na něj vyplázla jazyk. Kage se sice nesmál, ale on to očividně viděl jinak. Pokývala jsem hlavou, nato se mi jeho jméno hned vykouřilo z hlavy. „Vždyť je znáte,“ poznamenala jsem si pro sebe. Jakmile odešel, vyskočila jsem na nohy. „Na shledanou,“ zvedla jsem ruku a neurčitě s ní mávla. Otevřela jsem dveře a odešla jsem domů.

(Přesun)